Jakub König: Do zamrzlé Vltavy se zatím nechystám

Karanténní opatření v souvislosti s pandemií covid-19 jsou často mnohými vnímána negativně, jako nutné zlo. Jak ale připomíná muzikant a nyní už i výtvarník Jakub König, mohou se projevit i pozitivně a stát se ve výsledku impulsem k něčemu novému, k čemu bychom se jinak možná neodhodlali. „Pomalu se pouštím do věcí, na které jsem dřív neměl kapacity, a zároveň jsem opravdu velmi zvolnil,“ pochvaluje si rok poté, co kvůli koroně přišel o dobře placené zaměstnání.

Co si „Kuchař Kittchen“ naposledy pro sebe ukuchtil?

Hm, asi třetí nebo čtvrtý kafe. Jinak teď tomu vaření moc nedám. Když už se pouštím do nějakých sofistikovanějších pokrmů, tak spíš něco připravuji pro dcerku Marušku. Já na jídle až tak nelpím. Kdyby bylo jenom na mně, mohl bych pořád jíst jen Cini Minis s mrazem sušeným ovocem a mlékem.

Současnou dobu karantény využíváš víc ke zvolnění, nebo naopak k tomu, na co jsi před ní neměl čas?

Shodou šťastných náhod k obojímu. Na začátku loňského roku jsem si občas trochu postěžoval, že dělám spoustu krásných věcí, ale že nic nestíhám. Chodil jsem do práce, hrál ve dvou kapelách, měl rozepsanou knížku a hlavně na mne doma čekala kromě ženy Máši i dvouletá dcerka. Pořád jsem odněkud odcházel trochu dřív a na další místo dobíhal o trochu později. A nevěděl jsem, jak to rozetnout. V březnu pak přišla celosvětová pandemie i k nám. A já přišel o práci ve velké telekomunikační firmě. Napřed jsem se dost vyděsil. Ale pak se to začalo zajímavě skládat samo. Kamarád Honza, který ví, že si pořád něco maluju, mi poslal na povzbuzení pár prázdných pláten. A Steffen, produkční drážďanského Jazzklubu Tone, si ode mě do toho klubu objednal obraz, 100 x 80 centimetrů, což už je docela velká kráva, když jste zvyklí si jen čmárat do bloku na poradě. Protože mi zároveň odpadly i všechny koncerty, měl jsem najednou čas. A pustil jsem se do malování naplno. Hotová plátna jsem nabídl na Facebooku… a do čtrnácti dnů se všechna prodala! Měl jsem tak najednou peníze asi na měsíc života. A na nová plátna a akrylové inkousty, kterým jsem propadl.

A tak to nakonec, k mému radostnému překvapení, bylo i po celý zbytek roku. Bůhvíjaké veletoče si dovolit nemůžu, stabilní měsíční příděl, jako plat u velké firmy, malování nepřináší. A přestože maluji skoro každý den, natočili jsme desku a konečně jsem dopsal tu knížku, mám najednou na všechno mnohem víc času. A tak se pomalu pouštím do věcí, na které jsem dřív neměl kapacity. A zároveň jsem opravdu velmi zvolnil.

O čem ta kniha je?

Je to sci-fi o dospívajícím klukovi a jeho podivném světě. Odehrává se ve městě, ve kterém přežívá zbytek lidstva po globální katastrofě. Pomalu se mi ten příběh skládá dohromady už docela dlouho. Deset, patnáct let. A teď jsem ho, poslední tři roky, s přestávkami psal. Vřeteno, jak se bude knížka jmenovat, vyjde na konci dubna v nakladatelství Paseka. A na prvního máje jde ven nový Kittchen, album s názvem Puls. Mám takový dokončovací rok.

Když jsem seknul s chlastem, začal jsem se pomalu a zdlouhavě učit balit brka. Což je pro mě úkol na celý zbytek života.

Aktuálně trávíš nejvíc času čím?

Protože se pořád nedá moc hrát, věnuju teď čas hlavně malování a naší Marušce. Díky tomu, že jsem doma a nejezdím nikam do práce, můžu přirozeně klouzat od společného času s dcerkou k obrazům nebo třeba ke kytaře. Jak malování, tak hudba se dá navíc dělat společně. Musím říct, že si tuhle zvláštní možnost, být s Maruškou dost času, hodně užívám. Jsem takový nadšený a vděčný tatínek.

To zní až čítankově – vzhledem k tomu, že mnozí jiní spíš teď propadají do nejistot. I v tak alkoholické velmoci, jakou Česko je, nyní ještě spotřeba stoupla. Ty jsi dlouho před pandemií na sebe prozradil, že jsi pít přestal. Pořád abstinuješ?

Ono to takhle zjednodušeně zní jako pohádka. A na nějaké úrovni pořád vlastně je. Jen z toho vyprávění úplně vypadnou ty hluboké závěje nejistoty, se kterými jsem se, hlavně na začátku, potýkal. Každou chvíli mě to přepadne. Jak si můžu dovolit, když nemám žádnou výtvarnou školu, vůbec někomu své obrazy nabízet? Kde jsem vzal tu drzost, říkat si za to o peníze? Neměl bych si místo toho najít normální, „slušnou“ práci? Hluboce zakořeněné nesebevědomí, nedůvěra, nejistota. S tím se periodicky potkávám pořád. Ale naučil jsem se s tím pracovat. A tu práci, kterou dělám, si užívat. Dost to souvisí s tím alkoholem.

Z různých důvodů jsem leta dost pil. Postupně, po kouskách, čím dál víc. Když jsem si konečně uvědomil, že to je skutečně problém a začal ho řešit, dal mi můj terapeut skvělou radu. Že musím ten alkohol a to, co v mém životě znamenal, nahradit něčím jiným. Co mi udělá stejně dobrou náladu, co mne podobně uvolňuje a zbavuje úzkostí. Jinak že to nemám šanci vydržet.

Pak mně došlo, že naštěstí něco takového v životě mám. Že to je umění. Hudba, psaní, malování. Že, když se do toho ponořím, bývám šťastný a uvolněný, a že vlastně celý svítím, když se můžu věnovat téhle posvátné a vzrušující činnosti. A tak, když jsem na konci roku 2016 přestal pít, vědomě jsem si do života přitáhl co nejvíc tvorby. Obklopil jsem se tou prací. A snažím se udělat si na ni čas a prostor. Každej den. A to mi dělá fakt moc dobře. A pomáhá mi to s mými nejistotami, úzkostmi… i s tím, abych už nemusel pít alkohol.

Jak se ti podařilo odolávat všem nabídkám? V muzikantském prostředí, ale vlastně i v psychicky náročné práci v korporátu jsou abstinenti spíš bílými vránami.

Postupně jsem zkoušel různé způsoby, jak pití omezit. Nastavovat si limity, eliminovat tvrdej chlast, pít jen občas a svátečně. Vždycky ale pak přišel den, kdy jsem se vypravil na jedno… a vzbudil se druhý den v neznámém bytě, s totálním oknem a brutální kocovinou. Ale že bych úplně přestal pít, to jsem si popravdě, vůbec nedokázal představit.

V říjnu 2016 jsme s přítelkyní Mášou vyjeli na dva měsíce cestovat po Evropě. A v den, kdy jsme se vrátili do Čech, jsme zjistili, že je těhotná. Když jsem se pár dní nato vzbudil na gauči v práci, kam jsem jen šel kolegy pozdravit na vánoční večírek, došlo mi, že to nedám. Že nezvládnu stát rovně, vychovávat dítě, když se na sebe nemůžu spolehnout. Pár dní jsem ještě pil a 25. prosince nad ránem jsem si řekl, že si ten další gin s tonikem už prostě nedám. Že to je jediný způsob, jak můžu přežít to nekonečné kolečko viny a úlevy, kterou jako by mi mohl přinést jenom chlast. Měl jsem velké štěstí. Asi i protože jsem měl silnou motivaci. A taky se strašně rychle začaly dostavovat výhody. Během pár týdnů jsem splasknul z té věčné opuchlosti posledních let. A zjistil jsem, že mi spadl obrovský kámen ze srdce. Že už to nemusím řešit. Že se nemusím bát, co provedu tentokrát. Že můžu stát rovně.

Mám docela štěstí. Když jsem zkouřenej, většinou mě to žene k jakékoli tvorbě. Takže pak kroužím mezi malováním, hraním na kytaru, psaním.

Pak mi taky hodně pomohlo holotropní, respektive maitri dýchání, kterému se věnuju sedmý rok. Díky němu jsem získal vhled na spouštěcí mechanismy svého pití. I nástroje k tomu, abych vydržel, když to bylo náročné.