Jindřich Vobořil: Chci se věnovat konopí

Po čtyřleté odmlce se v únoru letošního roku vrátil do funkce národního protidrogového koordinátora, aby pokračoval ve své práci, kterou kvůli tlaku tehdejšího předsedy vlády jednoho nejmenovaného hnutí musel opustit. Jeho comeback potěšil nejen zřizovatele a zaměstnance adiktologických a nízkoprahových služeb, ale i všechny, kdo dlouhodobě usilují o reformu drogové politiky, jež by vedla k ukončení současného nefunkčního modelu prohibice. Jaké změny můžeme v dnešní nepříznivé době očekávat, jsme se zeptali Jindřicha Vobořila.

Tématem dnešních dní je agrese Ruska a vliv jeho propagandy. Jak současný konflikt vnímáte ve vztahu k ruské válce proti drogám? 

Zdá se, že to má nějaké pozadí. V Rusku stejně jako na Ukrajině jsou i obrovské drogové trhy. Země, které jsou nejvíce promořeny narkomafií, což třeba Rusko prokazatelně je až do nejvyšších pater ruské politiky, jsou zároveň i největšími prohibicionisty. Jde to tak daleko, že Rusko je snad jedna z mála zemí na světě, která zakazuji dokonce i substituční léčbu, a tím pádem je tento region jedním z největších epicenter HIV a žloutenek C vůbec na světě kvůli vysoké promořenosti mezi nitrožilními uživateli drog. Sám jsem také v Rusku pracoval. Byl jsem najat OSN a jako mezinárodní expert jsem měl mimo jiné za úkol vytvořit učebnici pro terapeutické komunity. Pokusil jsem se popsat různé moderní postupy a mezi jinými jsem popsal také terapeutickou komunitu z Rotterdamu, která v rámci rezidenční léčebné lůžkové péče nabízí lidem substituci. V rámci tohoto programu kdo chce, může abstinovat, nebo může zůstat na substituci.

Země, které jsou nejvíce promořeny narkomafií, což třeba Rusko prokazatelně je, jsou zároveň i největšími prohibicionisty.

Tím jsem se dostal do prvního sporu a bylo mi přikázáno tu kapitolu vyhodit. Takovou cenzuru jsem odmítl, a protože můj kontrakt nemohli ukončit, pro jistotu ukončili celý projekt. Práci mi zaplatili, ale učebnice se přeložila bez té kapitoly o substituci a bez mého jména. Takhle tvrdé to tam je. Debatoval jsem tenkrát o problematice závislostí s hlavní epidemioložkou Ruska, taková na první pohled milá dáma to byla, lékařka, a když jsem řekl HIV, tak se proměnila v monstrum a začala doslova práskat pěstí do stolu, že tady jsme v Rusku a tady nic takového nebude. Ani jsem neřekl „substituce“ nebo „harm reduction“, jenom jsem se jí zeptal, jestli zná doktora Mravčíka a že my v Česku máme nízkou promořenost HIV. Myslel jsem si, že navážu nějaký most tím, že uvedu kolegu, kterého by mohla znát, a že se o tom pobavíme, ale bylo to nemožné. Takže takhle to v Rusku funguje a jakýkoli moderní přístup, který by zminimalizoval daný problém, je tam zakázán. A není to o tom, že by neměli informace, oni ty informace samozřejmě mají.

Panuje tam tedy systémová neochota nabídnout pomoc a snaha udržovat co největší represi? 

V roce 2009 byla Světová zdravotnická organizace vyhoštěna z Ruska, protože kritizovala přístup Ruské federace, že nepřijímají doporučované postupy a jsou jedním z největších epicenter HIV nejen v Evropě, ale i na světě, a to právě kvůli tomu, že neřeší klíčová témata drogové problematiky. Když jsem byl ve vládní pozici koordinátora, strašně mě překvapilo a dlouhá léta jsem nechápal, proč je ruská delegace vždycky ta největší a přijdou perfektně připravení, s dobře vypracovanými „domácími úkoly“. Vědí všechno o každém, a přesto prosazují neuvěřitelné nesmysly. Až později mi to docvaklo, když jsem se seznámil s investigativou na toto téma, že to ovlivnění narkomafií až po nejvyšší garnituru je očividné. Dnes jsou některé informace díky případu zavražděného ruského agenta Litviněnka a svědectví důstojníků KGB a FSB veřejně známé. Ukázalo se, že nitky jdou až k nejbližším spolupracovníkům ruského prezidenta.

Má nebo měla ruská narkomafie větší vliv i u nás?

V devadesátých letech tady běhala ruská parta po výrobcích pervitinu a s pistolí u hlavy je nutila, aby vedle pervitinu prodávali i heroin. Měl jsem nějaké ruské klienty, uživatele pervitinu, kteří perník vyráběli v Moskvě. Od nich vím, že tamější mafii se perník v Moskvě podařilo úplně zlikvidovat právě tímto způsobem. Ale u nás se jim to nikdy nepodařilo. Čeští perníkáři všechno slíbili a druhý den si jeli dál to svoje. Navíc jsme tady nikdy neměli ten silný kriminalizační prvek v podobě drogových gangů. Náš drogový trh zůstal fragmentovaný, výroba a obchod se nikdy neocitly v rukou jedné party.

Nebude s ohledem na válku v Ukrajině drogová politika v rámci českého předsednictví EU okrajové téma?

To bude asi záležet, jak se ta válka bude vyvíjet a jestli bude nějaké pokračování. Ale problém závislostí vždycky při podobných krizích narůstá, ať už jde o alkohol, hazard, prášky nebo nelegální drogy. Deprese lidi dostává do strašného stavu, všichni jsou vystresovaní, a jestli to bude pokračovat, bude to jen horší. Pokud se to zastaví na Ukrajině, tak si všichni oddechnou, budou na to chtít zapomenout a chudáci Ukrajinci na tom budou velmi zle. A pokud se to nezastaví, tak to bude o to náročnější. A drogová problematika bude určitě velké téma, o tom nepochybuji.

Myslíte si, že i u nás je přetrvávající prohibice výsledkem falešné propagandy? Že je zde silný vliv udržet prohibici za každou cenu?

Určitě se většina lidí bojí změny a neumí si ji představit. To je normální a nemůžeme to lidem mít za zlé. Jde o složité téma, které se dá lidem jen těžko vysvětlit. V Evropě není autorita, která by mohla říct: „Sorry, já o tom mám tolik informací, že vám to jako veřejnosti nedokážu celé vysvětlit od A až do Z, ale musíte mi důvěřovat, protože jsem odborník.“ To je v dnešní době obtížné udělat, takže každý má na drogy svůj názor. A zároveň je v pozadí silná zločinecká organizovaná skupina, která současný stav úmyslně udržuje a která je propojená až do nejvyšších pater politiky v mnoha zemích především na východ od nás, ale nejen tam.

Přijde vám Česká republika jako zajímavý drogový trh? 

Asi dvacet let existuje analýza, která říká, že například heroinový trh by měl u nás potenciálně objem 16 až 18 miliard korun, takže dnes už to může být třeba 30 miliard. A pokud má tuto informaci mafie, která je extrémně organizovaná, má dost peněz a umí si udělat průzkum trhu, tak je musí štvát, že trh v Česku v oblasti například heroinu spadl téměř k nule. Teď se tedy soustředí spíše na kokain, který k nám vozí a který není tolik viditelný, protože se užívá v bohatší skupině lidí. Ale není geniálnější droga na prodej než heroin, protože ho potřebuješ několikrát denně. Nějaký pervitin nikoho tolik nezajímá, lidé ho většinou neužívají každý den, není to tak drahé a kdekdo si ho umí vyrobit.

Bylo by schůdným řešením, kdyby heroin distribuoval stát ve standardizované kvalitě a za dostupnou cenu, čímž by odpadla kriminalita uživatelů navázaná na získávání peněz na další dávky?

To je do určité míry možné řešení pro země, kde je heroin obrovským problémem. Nás tolik netrápí, protože ho nahradil buprenorfin a subutex (syntetické náhražky opiátů). V době, kdy vznikla heroinová preskripce ve Švýcarsku, ještě buprenorfin se subutexem nebyly tak rozšířené – nevím, jestli v té době byly vůbec na trhu. To jsou geniální léky, které obsadí opioidové receptory, a zároveň člověk vypadá a cítí se střízlivě. Takže substituce těmito léky mi v dnešní době, kdy u nás máme skupinu odhadem čtyř tisíc lidí, kteří užívají heroin, přijde jako ideální. Skutečně u nás není heroinový trh, uživatelé jsou hodně specifická skupina, významně etnicky orientovaná. Ona ta substituce sice není dostatečně efektivní v síle prožitku, ale dochází k tomu, že i chroničtí uživatelé, kteří na ni přešli, jsou spokojení. Osobně bych hledal spíše nějaký způsob hrazení substituční léčby ze zdravotního pojištění, aby taková péče byla pro lidi dostupnější. Na černém trhu subutex vyjde asi na 8 000 korun měsíčně, což není tak hrozné ve srovnání s heroinem, který vyjde na třicet až padesát tisíc. A když si subutex člověk koupí na předpis od lékaře, protože to pojišťovna nehradí, zaplatí za měsíc 4 000 korun. A to už je pro pracujícího člověka něco jako cigarety. Ale kdyby to bylo hrazené, tak by celá péče a problémy s užíváním vypadaly zásadně jinak. Jinak ano, švýcarský model předepisování diamorfinu, což je farmaceutický název pro heroin, je velice úspěšný. Například v Curychu spadla drobná kriminalita o 70 procent.

Budete se ve své funkci věnovat i konopí?

To teď záleží na té válce. Bude záležet na tom, jestli můžeme čekat invazi i u nás. Když sem přijde ruská armáda, tak se všechno zastaví a nic nebude fungovat. A budou nadšení všichni ti, kdo obdivují ruskou prohibici. Ale přednedávnem jsem se sešel s generálem Jakubem Frydrychem (šéf Národní protidrogové centrály – pozn. red.) a řekli jsme si, že téma konopí je potřeba nějak správně uchopit. Bavili jsme se o kanadském modelu přípravy a o tom, jakým způsobem to tam celé proběhlo, a on žádal, aby to neprobíhalo bez diskuze. Dohodli jsme se, že si zkusíme najít čas, abychom se potkali na úrovni policejního prezidenta, pořádkové policie a dalších složek a otevřeli nějaká témata. Za sebe si myslím, že proces přípravy nějakého jiného modelu regulace konopí než prohibice musíme spustit co nejdříve.

To zní, jako by šéf protidrogové centrály byl konečně otevřen změně…

Represivní složky s tím samozřejmě mají různé problémy a ze svého pohledu s tím uvolňováním nesouhlasí, ale generál Frydrych volal po tom, aby to aspoň byla věcná debata, u které budou všichni, kteří u toho mají být. S čímž pochopitelně souhlasím.

Proces přípravy nějakého jiného modelu regulace konopí než prohibice musíme spustit co nejdříve.

Hádám, že to asi budou náročná jednání.

Uvidíme, ale zaprvé to politicky projednáváme v části koalice a zadruhé jsem to říkal dopředu, že regulaci konopí musíme otevřít. Že ani není možné to neotevřít vzhledem k tomu, že Německo prohlásilo, že zreguluje konopí tento rok, a přidávají se i další země. Chci tomu věnovat čas. V září budeme mít v Praze setkání národních koordinátorů, a pokud tady nebudeme mít ruské tanky, tak se chci věnovat tomu, abychom téma konopí otevřeli se všemi zeměmi Evropské unie. Určitě to nemůžeme neudělat.

A budou se jednání týkat pouze regulace konopného trhu, nebo například i neúměrně vysokých trestů za drogové delikty? 

Myslím si, že musíme jít oběma cestami. Musíme se zamyslet nad trestním zákoníkem, kde jedna věc je dekriminalizace a druhá věc je, že zůstanou nějaké trestné činy, které jsou třeba i v oblasti alkoholu a tabáku, jako nedovolená výroba nebo pašování. A tresty musí mít nějakou míru a logiku a musí odpovídat míře nebezpečnosti. Jak teď upozornila reportérka z Respektu Ivana Svobodová, státní zástupce přirovnával počínání té polské skupiny v kauze ayahuasca k tomu, jako kdyby člověk říkal, že dělá charitu, ale přitom lidem vyřezával z těla ledviny. Psychedelické rituály jsou pořád opředené všelijakými fantaziemi a nedovolený prodej drogy pak vzbuzuje dojem, jako kdyby byl člověk masový vrah. S rozsudkem tedy mohu nesouhlasit, ale zákony se mají dodržovat. Pokud je něco stanovené zákonem, je správné ten zákon respektovat, protože když právní stát rozvolním v jedné věci, můžu ho pak rozvolnit úplně ve všem. Na druhé straně je ovšem potřeba neopomíjet fakt, že žijeme v jednadvacátém století a tam, kde máme poznatky, nedělat hlouposti. Podobá se to tomu, jako bych chtěl dneska udělat z toho, že je někdo gay nebo se rozvede, trestný čin.

Prohibice je dnes podobně přežité téma…

Není to tak dlouho, co byly rozvody zakázané, ostatně nevěra se dodnes v některých zemích světa trestá smrtí. Je nevěra něco nehezkého? Asi ano, asi se na tom většinová společnost shodne, že když lžu svému partnerovi, tak to není úplně hezké a morální. Je to svého druhu zločin, ale abych partnera za nevěru zabil? To určitě ne! A to je vhodný příměr i u drog.

Můžeme tedy očekávat nějaké zásadnější změny? 

Mohu spustit proces a je jisté, že ten proces budu tlačit směrem k minimalizaci rizik a škod jako k hlavnímu referenčnímu bodu, kudy by se měla drogová a závislostní politika ubírat.

Má toto vaše směřování i dostatečnou politickou podporu?

Myslím si, že to takový problém nebude. I když jedna konkrétní politická strana mi rovnou avizovala, že jejich voliči, což jsou hlavně křesťanští demokraté, od nich očekávají trochu jiný přístup. Na jedné straně tomu rozumím, ale na druhé zase moc ne, protože sám se považuji za křesťana a myslím si, že bible říká „milosrdenství chci, a ne oběť“ a že ze všech biblických příměrů o ztraceném či marnotratném synovi nebo ztracené ovci vysloveně sálá vstřícnost a svobodomyslnost…

Nepotřebujeme namísto protidrogové propagandy nabízet veřejnosti spíše drogovou osvětu? 

Určitě je potřeba demytizovat drogovou problematiku. Žijeme v jednadvacátém století a po mnoha desítkách let máme takové množství medicínských, sociologických, psychologických, politologických, kriminologických a dalších dat a informací, že bych si troufl říct, že už vcelku dost dobře víme, co by se mělo dělat. Jenže lidé z toho mají strach a špatně se to politicky nabízí. Když začnu dělat kontrolu trhem, čímž v důsledku snížím zdravotní, sociální a kriminologická rizika u dětí i dospělých, obtížně se to obhajuje před veřejností. To je skoro podobné, jako kdybych měl vysvětlovat, proč je nutno určitý typ nějaké složité nemoci léčit tak nebo jinak – laik to těžko pochopí, to by musel vystudovat medicínu a znát další souvislosti.

To, co říkáte, ale dává smysl a zní to logicky. 

To je proto, že se tím už léta zabýváš. Teď jsem mluvil s jedním politikem z ODS, starostou jedné obce, a on mi říká, že přece to je tak, že konopí vede k tvrdým drogám, že zná ty lidi, kteří s konopím začínali. A v tom nějaký kus logiky je. A já mu musím vysvětlovat, že ti lidé, které zná, jestli to nejsou ti, kteří ve třinácti začali nejprve s alkoholem. A on řekne: Aha, to mě nenapadlo. To jsou takové ty jednoduché zkratky v lidských hlavách, které pak vidíš i v praxi, kdy člověk logicky říká, že nechce ve své čtvrti samé feťáky. Ale když si s ním sednu, vysvětlím mu to a on mi důvěřuje, tak ho mohu přesvědčit za deset minut. Ale nemůžu si sednout s deseti miliony lidí. A ne každý má schopnost mi třeba i v šedesáti letech naslouchat.

Jestli by nestálo za to začít skrze Úřad vlády publikovat informace o tom, že vstupní droga je opravdu alkohol…

Samozřejmě to není takto přímočaré. Když jsem ale byl naposledy v úřadu koordinátora, mluvil jsem o tom pořád. A byl jsem pod palbou některých dovozců lihovin, kteří byli vysoko i ve státní struktuře a označili mě za zločince, že straším lidi a podobně. Takže se o tom mluvilo, ale je to obtížné, protože kolik lidí je abstinentů? V tomto národě myslím tak jedno procento, tedy že 99 lidí ze sta běžně užívá alkohol. A když jsem na rizika alkoholu upozorňoval, tak jsem byl považován za nějakého alkoholobijce, a to já nejsem. Je to strašně složité téma a špatně se to vysvětluje, protože k alkoholu mají lidé převážně pozitivní vztah, považují to za příjemnou věc. Hezké zážitky, momenty a oslavy jsou spojeny s alkoholem, první rande, svatba, narození dítěte, Vánoce, všechny nejkrásnější zážitky. Přitom není snad člověk, který by nevěděl, že to má svá rizika a že těch alkoholiků je kolem nás docela dost. Všichni vědí, že chlap, který se pravidelně ožere, mnohem častěji bije doma ženu nebo i děti. Takže se s tématem alkoholu velmi obtížně pracuje, aniž by člověk nezůstal sám jako voják v poli. Dnes se dá jedině upozorňovat na to, že všechny látky mají různá rizika, některé jsou více a jiné méně rizikové, i když tato informace už mezi lidmi je. A k tomu zmínit, že prohibiční politika byla vždycky neúspěšná a vytvořila ještě horší problémy a že kontrola trhem je nakonec něco, co skýtá větší možnosti. Protože když je něco na černém trhu, nezkontroluji, jestli se to dostane nebo nedostane k nezletilým. A ta regulace musí být stejná jako u alkoholu a tabáku. Vzpomínám si, jak jsem před svým odchodem před třemi lety dělal i ve spolupráci s pivním průmyslem jakousi kampaň, v rámci které jsme zjišťovali, jestli se nezletilým nalévá v restauracích. A úřad veřejného ochránce práv se proti tomu dokonce ohrazoval. Vyvolal jsem tou akcí nepříjemnou vlnu, kdy se mě lidé ptali a psali mi, jestli jsem v dospívání nepil a proč tady s tím obtěžuji? Takže já se ptám, proč teda máme zákon, že se alkohol nesmí prodávat nezletilým? To ho můžeme rovnou zrušit, když máme pocit, že to je jedno, protože jsme v dospívání taky všichni pili. Ale je to jeden z mála způsobů, jak tu kontrolu udělat. Na nelegálním trhu žádná kontrola není.

Bylo by řešením být přísnější při vydávání a odebírání licencí na prodej alkoholu? 

Je celá řada věcí, kde se dá působit, ale bez samotného alkoholového průmyslu se to nedá udělat. A to je podle mého stejné i s méně rizikovými látkami, jako je právě konopí. Kdyby byly přísně hlídané a licencované prostory a jejich provozovatelé věděli, že jim licence může být odebrána, tak si myslím, že by to fungovalo. Byl jsem překvapen konopnými kluby v Barceloně, jak jsou tam extrémně přísní ohledně dostupnosti od osmnácti let, někde to mají nastavené i na jednadvacet, tedy přísněji než vlastní zákony.

Tresty musí mít nějakou míru a logiku a musí odpovídat míře nebezpečnosti.

Neměl by zákonné regulaci trhu s konopím předcházet nějaký pilotní projekt, jakýsi mezistupeň k plné regulaci, který by prokázal tezi, že je to ta správná, smysluplná a bezpečná cesta?

Historicky máme dost dat u tabáku a alkoholu, ale teď už máme data i ohledně konopí ze zemí, kde různé modely regulovaného trhu existují už roky, v tom pololegálním režimu v Nizozemsku i několik desetiletí. Z toho už se dá vycházet. Holandské coffeeshopy coby regulované prodejny s rekreačním konopím jsou podle mě jasnou ukázkou toho, že to funguje. Často vidím, jak na tom někdo staví zvláštní teorii o tom, jak je Holandsko problematické, ale ne, je to naopak. Co se týká „promořenosti“ populace, užívání konopí u mladých do šestnácti let, ale i u uživatelů do 34 let v Nizozemsku kleslo na třetinu oproti České republice, a přitom je tam konopí normálně dostupné. Takže ta data směrem ke kontrole trhem jsou velmi příznivá.

Zároveň je ve světě patrný trend zpřísnit regulaci u tabáku. 

Už několik let poslouchám nápady o tom, že by bylo užitečné udělat prohibici na tabák. Ale to by dopadlo úplně stejně jako u dnes nelegálních drog. Normálně by vznikaly mafie, normálně by se kvůli obyčejnému tabáku unášelo a vraždilo. Copak se neumíme poučit z historie? Dokonce se k tomu nápadu některé země otevřeně hlásí. Například Indie přemýšlela nad tím, že pro mladé lidi od určitého roku narození nastolí prohibici tabáku. Něco podobného se děje též v Austrálii. A to je nebezpečná úvaha, která pořád vychází ze stejné mylné představy, že snížení nabídky vytvoří snížení poptávky. Ono to třeba na chvilku efekt má, ale ten trh a potřeby lidí se zaměří jinam a většinou k nějaké rizikovější látce. Prohibice vždycky dopadla špatně. Data k tomu jsou a jsou také data k tomu, kudy se vydat. Cestou přísné legální kontroly. Jsem si jist, že jakmile otevřeme téma přísné kontroly, objeví se zase skupina lidí, která bude říkat, že je to moc přísné. Ale já za sebe jsem pro nějakou střední cestu.

Byly by pro vás přijatelné konopné kluby, v zahraničí zvané cannabis social clubs? 

Jistě, mně by ani nevadily licence firmám, které by konopí pěstovaly nebo prodávaly v licencovaných obchodech, kde se bude přísně dodržovat plnoletost. Máme tu ale příklad třeba Colorada, kde jsou všude reklamy na konopí, ale je zakázána reklama na alkohol a tabák. To jsou taky paradoxy a mně to přijde trochu jako vychýlení. Je to přeci riziko i pro tu komunitu, že to v nějaké chvíli naštve tu druhou stranu. Kdyby dnes někdo vyvolal další referendum v Coloradu o legalizaci konopí, bůhví jak by to dopadlo.

Nebylo by zkrátka nejsnazší regulovat konopí stejně jako pivo nebo víno?

Musíme brát v úvahu realitu vůle veřejnosti, protože žijeme v demokratické zemi, a to znamená, že veřejnost rozhoduje o tom, jak to chce, byť je to třeba špatně anebo to přináší svá rizika. Takže když se veřejnost rozhodne ve stylu: „Hele, na alkohol nám nesahejte, my po svých politicích nechceme, aby něco měnili,“ tak to tak prostě bude. A odborníci nemohou veřejnosti vysvětlit, že by možná nějaký typ regulace mohl být užitečný. Ale pokud chce být společnost v téhle věci liberální, pak je tu zadání většiny. Nedokážu si představit, že by se úplně sjednotila legislativa na alkohol, tabák a jiné, v tuto chvíli nelegální drogy. Myslím, že se v České republice nedá v téhle chvíli tato úvaha rozvíjet. Jsou země, které mají extrémně přísnější zákony o alkoholu, protože takhle se tam lidé rozhodli. U nás naopak existují benzínky, kde prodávají takové ty panáky v plastových kelímcích. Jednou jsem se na nějaké benzínce ptal, kdo to kupuje, jaký typ řidičů. No, samozřejmě řidiči náklaďáků. To by si v Nizozemsku nikdo nedokázal představit.

Věřím, že máme nyní šanci posunout politiku závislostí k racionálnímu řešení, postavenému na vědeckých poznatcích.

Tedy spíše než prosadit regulaci politicky je problém vysvětlit ji lidem?

Je to tak. Politici z toho rychle utečou, když to začne být téma, na kterém se sveze opozice a lidé tomu nebudou rozumět. Zatím nám ale všechny naše studie říkají, že u konopí si lidé spíš myslí, že nějaký model legální dostupnosti je lepší než prohibice. Ale hlavně to bude hodně záležet na tom, jak dopadne válka s Ruskem. Čína s Ruskem prostě chtějí prohibici. Pro ruskou mafii, která má vliv prokazatelně na jejich vládu, je Evropa zajímavý trh, z Číny sem zase proudí nové syntetické drogy…

Bez Číny a Ruska v některých orgánech OSN by se globální regulace asi dělala lépe. 

Když investigativci z MI6 hledali Litviněnkova vraha a šli do ruského letadla, kam vedla stopa po poloniu, kterým byl zabit, tak před letadlem už stál ruský velvyslanec, který ho prohlásil za diplomatickou půdu a zakázal jim tam vstup. Byl to Jurij Fedotov, který se potom stal šéfem UNODC (Úřad OSN pro drogy a kriminalitu – pozn. red.) Takže Rusové sahají také až do nejvyšších pater OSN, stejně jako Čína má vliv dnes na Světovou zdravotnickou organizaci.

Nechápu, jak se mohl stát šéfem UNODC někdo, u něhož máme podezření, že kryje vraždu? Jak se něco takového může stát na tak vysoké úrovni? Jak to, že to připustí ostatní země, které ty informace mají? Naše tajné služby třeba nemají takový dosah, ale ty německé, francouzské nebo americké tento dosah mají a všichni vědí, co se kolem Litviněnka dělo. Jak to, že připustili, aby se Fedotov stal šéfem UNODC?

To asi může být jenom strach, nebo to je snad nějaká forma taktizování nebo dlouhodobé strategie?

Je to i taktizování. Můj pohled na to je kritický. Cítím se být na Západě, chci být součástí Západu, ale jsem vůči němu kritický a úplně ve všem mu také nedůvěřuji. Myslím si, že tam vždycky všichni hrají svoji vlastní mocenskou politiku, vyjednávají si své vlastní věci. Vždycky to s nimi tak bylo.

Co byste vzkázal našim čtenářům?

Věřím, že máme nyní šanci posunout politiku závislostí k racionálnímu řešení, postavenému na vědeckých poznatcích. Potřebujeme ale, aby informovaná veřejnost, tedy i čtenáři Legalizace zůstali aktivní a vytvářeli silnou podporu naší snaze věci měnit. Potřebujeme aktivní spolupráci například za použití sociálních sítí, ale také spolupráci v různých komunitách a společenských bublinách. Jak víme, politika se odráží od požadavků voličů.

Mgr. Jindřich Vobořil, Pg.Dip. (*1966)

Je předním odborníkem, který od konce osmdesátých let systematicky pracoval na zřizování, rozvoji a hodnocení komunitních služeb zejména v oblasti drogové prevence, léčby a rehabilitace. V letech 2000 až 2009 se podílel na přípravě Národní protidrogové strategie a pracoval i jako konzultant pro Evropskou unii, OSN a Open Society Fund. V letech 2010 až 2018 působil jako národní protidrogový koordinátor, výkonný místopředseda Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky (RVKPP) a ředitel Odboru protidrogové politiky Úřadu vlády ČR. Před nástupem do funkce protidrogového koordinátora působil jako předseda a ředitel Společnosti Podané ruce, jež se pod jeho vedením stala druhou největší nevládní organizací v České republice v oblasti prevence a léčby návykového chování. Podané ruce v současnosti poskytují komplexní systém služeb, od primární prevence až po práci s uživateli drog ve vězení, a působí v šestadvaceti centrech v celé ČR.

Jindřich Vobořil vystudoval vzdělávání a práci s mládeží na Univerzitě J. E. Purkyně v Olomouci. S titulem Pg.Dip. absolvoval John Moores University v Liverpoolu, a to v oboru Užívání drog a závislosti. Certifikát poradenské kvalifikace získal na Greenwich College, London University v Londýně. V roce 2006 mu byl udělen postgraduální certifikát systemické psychoterapie v Institutu systemické terapie v Praze. Jindřich hovoří anglicky, španělsky a rusky. V undergroundové kapele Po pracovní době hraje na housle a občas i koncertuje. Je ženatý a má dvě dcery.

Zdroj: magazin-legalizace.cz